advertisement born artist
.png)
Já období
Období, kdy o sebe strašně pečujeme… a zapomínáme na nejjednodušší hygienu mysli: dětskou radost.
Kinderfreude není infantilita.
Někde mezi třetím záchvatem emocí tento týden a posledním nepřečteným e-mailem žije zelený dinosaurus na kole. A užívá si to jako blázen.
Toto je ne zrovna jemná připomínka:
Nenarodili jsme se cyničtí.
To jsme se naučili.
Můžeme se to také odnaučit.
Radost nevyhyne.
Takže přetahujme. Smějme se uprostřed krize. Postavme bunkr.
Kinderfreude není nostalgie – je to odpor.
Můžeme platit účty a předstírat, že podlaha je láva. Rovnováha, zlato.
Zůstaňme divní. Zůstaňme zvědaví. Nechme si svou Kinderfreude.
Diagnóza strádajícího dospěláka
Seš dinosaur bez kola?
Ne podle věku. Podle chování.
Radost máš jen tehdy, když má smysl. Když je něčím podložená, někam vede nebo se dá obhájit. Pokud nemá výsledek, často ji ani nepovažuješ za legitimní.
Nudu řešíš stimulací, ne hrou. Místo aby vznikl prostor pro vymýšlení, experiment nebo ticho, saháš po dalším podnětu, dalším obsahu, dalším rozptýlení.
Hraješ si jen tehdy, když je to „povolené“. Když je na to vyhrazený čas, místo, kurz, workshop nebo alespoň publikum. Spontánní hra bez důvodu ti připadá podezřelá.
Zvědavost máš jen tehdy, když odpověď přijde hned. Pokud něco nejde rychle vysvětlit, vygooglit nebo shrnout do tří vět, zájem opadá.
Věci dělíš na „smysluplné“ a „zbytečné“. A ty zbytečné – paradoxně často ty nejradostnější – si systematicky zakazuješ.
A někde po cestě se objevil stud za radost, trapnost a spontánnost. Jako by byly známkou nezralosti, ne života.
Dřív vs. teď
Když jsme se nudili dřív, hledali jsme si vlastní pravidla. Počítali jsme dlaždice, kterých se nesmíme dotknout, hledali tvary v mracích a z klacku byla hůlka, meč i mikrofon zároveň. Vytvářeli jsme si soukromé rekordy, které nikdo neviděl a nikdo nehodnotil.
Když se nudíme teď, saháme po obrazovce. Scrollujeme, dokud nezmizí vůle žít, píšeme si do poznámek „nezapomenout dýchat“ a při čekání na autobus otevřeme tři aplikace s nadějí, že některá z nich za nás něco vyřeší.
Jak jsme si hráli dřív? Stavěli jsme bunkry z matrací a židlí, vymýšleli si světy, které byly logické jen nám. Dinosaurus klidně skončil v kuchyni, jednorožec na chodníku a realita nebyla nijak závazná.
Jak si „hrajeme“ teď? Jen pokud je to sdílitelný. Jen pokud je to produktivní. Jen pokud z toho existuje výstup, ideálně měřitelný.
Rozhodnout se pro Kinderfreude
Kinderfreude se neobjevuje náhodou.
Nevyskočí mezi meetingy ani po třetí meditaci.
Začíná rozhodnutím:
že nechceš žít život, kde je radost vedlejší efekt produktivity.
Jde o tichý závazek sama k sobě – že budeš aktivně hledat malé radosti, hravé momenty a zbytečnosti, i když z nich „nic nebude“.
Ne proto, že bys měla.
Ale proto, že bez nich život rychle ztěžkne.
Kinderfreude v dospělosti není naivita.
Je to vědomá volba.
